Britští vědci pracovali spolu s Nokií na vývoji mobilu, který se dobijí zvukem. Výsledkem má být funkční prototyp podobný Lumii 925.
Když před čtyřmi lety přišli Korejci Young Jun Park a Sang-Woo Kim s konceptem nabíjení mobilních telefonů prostřednictvím pouhého zvuku za využití takzvaného piezoelektrického jevu, mnoho lidí si klepalo na hlavu a jen pár optimistů věřilo, že něco takového bude opravdu možné. Britští výzkumníci z Londýnské univerzity královny Marie (QMUL) ve spolupráci s vývojáři z Nokie nicméně nedávno přišli s vynikající zprávou: „Máme funkční prototyp telefonu, který se nabíjí okolním zvukem“.
Prototyp telefonu je prý velký jako chytrý mobilní telefon Lumia 925, liší se jen tím, že má do svého elektrického okruhu připojeny „plátky“ plastu pokryté nanotyčinkami (takzvané nanogenerátory) vzniklými ze speciálního nástřiku oxidu zinečnatého.
Mobil, který se nabíjí z okolního hluku
Právě na nanoskopických tyčinkách krystalů této látky oba výše zmínění Korejci demonstrovali vznik elektrické energie díky prohýbání či deformaci těchto tyčinek, a to i při dráždění pouhými zvukovými vlnami. Britové nyní jejich objev posunuli do uživatelské reality.
„Abychom dokázali sbírat energii vzniklou na krajích krystalů, celou vrstvu jsme obložili vodivými kontaktními plátky,“ vysvětlil Joe Briscoe, jeden z inženýrů, který se na výzkumu podílel. Celá konstrukce v telefonu podle oficiálního oznámení generuje pět voltů elektrické energie, což prý bohatě stačí na jeho průběžné nabíjení. Jako zdroj zvuku podle nich přitom stačí běžná hudba, hluk projíždějících aut či vlastní hlas majitele přístroje.
Piezoelektrický jev
Piezoelektrický jev je schopnost krystalu generovat elektrické napětí při jeho deformování, popřípadě jev opačný, kdy se krystal v elektrickém napětí deformuje. Může se vyskytovat pouze u krystalů, které nemají střed symetrie. Nejznámější piezoelektrickou látkou je monokrystalický křemen, křišťál.
Členové týmu nyní pracují na zdokonalení výrobní metody, zinkové nanotyčinky prý lze nanášet na nejrůznější typy povrchů. Už dříve z výrobního procesu vyloučili nutnost využití drahých zlatých plátků, které nahradili běžnou hliníkovou fólií. Hlavní úspěch nicméně spočívá právě v metodě nanesení nástřiku oxidu zinečnatého na nosnou plochu a jeho zahřátí na 90 stupňů, díky čemuž začnou spontánně vznikat potřebné nanokrystaly.
Briscoe i se svým kolegou Stevem Dunnem se pak při prezentaci svého výtvoru provokativně zeptali: „Odzvonilo klasickému nabíjení ze zásuvek?“
